Rozdíl mezi rouškou a respirátorem druhé třídy je především v tom, že respirátor chrání svého příjemce před nákazou zvenčí, kdežto chirurgické roušky nosí lidé proto, aby ochránili své okolí.
„Hlavní rozdíl mezi rouškou a respirátorem je v tom, že respirátor musí těsně přiléhat k obličeji a jak vdechovaný, tak i vydechovaný vzduch pak prochází téměř výhradně přes filtrační materiál. Díky tomu respirátor chrání uživatele i jejich okolí. Oproti tomu roušky takto netěsní a pouze brání v šíření kapének do okolí z úst toho, kdo je nosí,“ řekl Karel Drbal ze společnosti BTL, která vyrábí ochranné pomůcky.
Vladimír Ždímal z Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR varuje, že „netěsnící respirátor poskytuje falešný pocit ochrany“.
Respirátor by měl podle Ždímala na obličeji těsnit tak, jako by si jej člověk přilepil ke tváři lepidlem. Ale většina respirátorů původně vyráběných pro východoasijský trh Čechům podle něj nesedne na obličej správně.
„Respirátor má začínat u kořene nosu, jít pod bradu a zakrýt obě tváře. Při nádechu by měl člověk cítit velmi silný odpor, při výdechu by se měl respirátor vyboulit. Tak by skutečně zachytil 95 procent aerosolových částeček, které by nesly virus, ale to je málo vídaná situace,“ řekl Ždímal. Ústav podle něj poměřoval účinnost 80 různých typů respirátorů.
Víckrát, ale neprat
Odborník by rovněž nedoporučoval nosit dvě roušky, jak přikáže nové nařízení. „Z hlediska chránění okolí fungují chirurgické roušky velmi dobře. Ale když na sebe dáme dvě nebo tři, zvýší se odpor pro nádech a vzduch teče škvírami. Zdvojením vrstvy tak může dojít k horší ochraně,“ uvedl Ždímal.
Lidé podle něj nemusí při běžném používání respirátory hned vyhazovat. „V běžném veřejném prostoru se dá respirátor použít opakovaně,“ řekl. Je to možné i několik dní. Látkové roušky, které však budou ve vymezených prostorách zakázány, se prát dají, u respirátorů se praní nedoporučuje.
